Proč fotím?

Někdy odpověď neznáme, někdy si myslíme něco, co není tak úplně pravda, někdy si lžeme sami sobě do kapy, ale někdy, ve vzácných chvílích prozření, se odpověď sama zjeví v celé své nahotě.

Tak tady je ta má, nahatá.

Nemám rád změny. Jo. Přesně tak. Fotím rád, ale hlavně - rád se na (i své) fotky později také dívám. Protože nemám rád změny. V životě jsem si zase tak moc věcí nepřál - nějaké ty obvyklosti pomineme, kosmonautem a popelářem jsme asi chtěli být všichni :) Ale vždy jsem si přál trvalé vztahy. Takové ty romantické - navždy. Rád jsem se díval na dědečky, vodící za ruku své babičky a říkal si, že přesně v tom je smysl. Být tu pro někoho druhého. Inu, ale co už. Někdy život nevyjde tak, jak si člověk představuje (a přeje). A vztahy, ty mi nakonec nikdy nešly (a nevyšly).

A tak moc rád fotím. A ty fotky, které se mi zdají docela dobré, si doma věším na stěny a dívám se na ně. Na lidi, kteří už tu třeba ani nejsou. Protože ty se už nikdy nezmění - to, co je na nich, už existuje "navždy". Ta chvíle, ten okamžik.

S fotkami někde v destáté podsložce na disku to takto nefunguje - co si budem, žejo, kdy se k nim vracíte? Když vám dojde místo na disku, a hledáte, které fotky smazat? A nebo také nikdy. Fotka musí být vidět, musí viset na zdi, nebo být postavena v rámečku na stolku, skříňce... A tak to má být. To je to skutečené kouzlo, které fotka umí...